Нацијата во пресрет на боговите (4.

30. 01. 2017
6-та меѓународна конференција за егзополитика, историја и духовност

Nositeli a šiřiteli keltské kultury v českém, moravskoslezském a slovenském (západním) prostoru byli potomci prvé keltské vlny, která k nám dorazila někdy kolem 8. století př. n. l. Tito Keltové se usídlili na vrchovinách a v podhůří hor, v zalesněných územích horních povodí našich řek.

Keltové — původní obyvatelé území Čech, Moravy a Slezska

Byl to lid přinášející s sebou již vykrystalovanou duchovní kulturu, pevnou sociální organizaci a na svou dobu velmi pokročilé technické znalosti a dovednosti. Hlavní slovo měla kněžská elita — druidové, která dohlížela i na vojenskou a správní šlechtu. Prostý lid „ambakté“ byl veden a vychováván v duchu vysoké sociální i duchovní etiky k pracovitosti, vzájemné snášenlivosti, poslušnosti náčelníků a druidů a k uctívání bohů.

Druidové dohlíželi na to, aby „ambakté“ měl dostatek prostředků ke spokojenému a důstojnému životu a aby nebyl týrán či utiskován šlechtou. Druhá keltská, tzv. „laténská“ vlna Keltů přichází do Čech kolem 5. století př. n.l. ze západní keltské domény mocného krále Ambigata. V té době se západní Keltové rozmnožili tak, že obtížně nacházeli obživu. Tehdy král Ambigat rozhodl, že část keltské populace odejde na východ a jihovýchod. Vedením východní kolony pověřil svého synovce Segovesa (Segorixe) a losem mu byla určena cílová oblast Hercynského lesa. Druhou kolonu vedl synovec Beloves a přiřčena mu byla oblast Itálie.

Tito „laténští“ Keltové, kteří vstoupili do Čech, byli především Bojové, na Moravu vstoupili Volk-Tektoságové a západní a střední Slovensko osadili Kotini. Tyto nově příchozí keltské kmeny měly pro tu dobu typickou organizaci vojenské demokracie kmenů na pochodu. Zjevně nepřekrývali starší Kelty a usazovali se především v nížinách a povodí českých a moravských řek.

Kolem roku 10–8 př. n. l. byli Bojové i další kmeny laténské keltské kolonizace z Čech vytlačeny Markomany a z jižní Moravy Kvády. Vytlačit keltskou populaci z prvé kolonizační vlny Markomani ani Kvádové nemohli pro nedostatek času a sil. V Čechách se Markomani neudrželi ani třicet let a po dvou těžkých porážkách hledali ochranu pod křídly Římanů. Kvádové Moravu rovněž opouštějí asi po 50 letech.

Tak konec 1. století zastihuje prostor Čech, střední a severní Moravy a západního Slovenska očištěný od germánských kmenů, ale i od keltských „laténských“ kmenů Bojů a Volk-Tektoságů. Na západním Slovensku se Kotinové v hornatých oblastech udrželi, z ostatního území byli vytlačeni do Nízkých Tater a zejména do Slovenského Rudohoří.

Tato území si Keltové udrželi až do příchodu Nýsů. Řada historiků se do mnívá, že západní Slované — české kmeny vstupovali do České kotliny, která byla jen nepatrně zalidněná. Je to velký omyl, protože opominuli setrvalou přítomnost „halštatských“ Keltů.

Příchod Nýsů — kmenů západních Slovanů

Nýské kmeny vstupující do Čech, Moravy a Slovenska přibližně kolem poloviny 6. století jsou keltskými starousedlíky přijímány přátelsky a s otevřenou náručí jako pokrevní příbuzní.

Nýské kmeny s Kelty brzy splývají a začíná se rodit nový národ, v jehož žilách proudí stejný díl keltské a nýské krve. Splnily se tak starobylé keltské věštby o příchodu východního lidu, s nímž Keltové vytvoří národ bohy předurčený k vůdčí duchovní úloze, až přijde čas.

Splynutí Keltů a Nýsů usnadnila skutečnost, ţe se vzájemně velmi podobali jako bratr bratru. Byli statní, světlovlasí až plaví, modrých či modrozelených očí, stateční, odvážní a tvrdošíjní v boji. Kelti i Nýsové měli dobré zbraně, ale sahali k nim až v krajním případě, kdy nepřítel jiný argument nechápal. Nýsové i Kelti donuceni k boji převyšovali protivníky statečností, houţevnatostí a bojovým uměním.

Blízká povaha se projevovala i ve velké oblibě hostin spojených se zábavným vyprávěním, byli povídaví a měli schopnost velké imaginace. Rádi přijímali novoty a snadno se přiučili novým poznatkům i dovednostem. Milovali slávu, pestré oděvy, ale také víno a pivo z ječmene a chmele, kterému říkali „korma“.

Lpěli však na náboženských a etických tradicích a své mrtvé spalovali. Keltky i Nýsky měly rovná práva s muži, spolu s nimi bojovaly a účastnily se hostin, aniž zadaly své ženskosti. Keltky měly často výjimečné schopnosti, které uplatňovaly jako kněžky — drusady v léčitelství, věštění budoucích dějů a při bohoslužbách.

Splynutím Keltů s Nýsy převzali jejich potomci četné tradice, mýty i pověsti, které dochovali do dnešních dnů. Teprve moderní archeologický výzkum potvrzuje jejich keltský původ. Je to například stará pověst týkající se jeskyně „Býčí skála“ v Moravském krasu, pověst o „Zlatém koni“ v krasové oblasti Berounska, ale také pověst o spícím vojsku v hoře Blaník a další pověsti tradované mezi prostým lidem, přičemž původ pověsti byl časem zapomenut.

Překrásná až poněkud mystická je dnes zapomenutá pověst o vyšehradském duhovém a zlatém trůnu bohů. Početná stigmata starobylé keltské kultury nacházíme dodnes i v našich tradicích, které jsme převzali od svých předků.

Keltové slavili během roku dva hlavní svátky: „Beltine“ a „Samain“. Svátek Beltine byl zasvěcen počátku teplého ročního období, kdy se začínalo s vyháněním dobytka na letní pastvu. Slavil se na přelomu mezi posledním dubnovým a prvním květnovým dnem. Na kopcích se rozdělávaly velké ohně, přes které skákala zejména mládež a v těsné blízkosti ohně se vodil dobytek. Očistný dotek plamenů měl jednak spálit minulé hříchy, jednak odvanout nemoci a uřknutí čarodějnic.

Ještě za mého dětství se na venkově v noci na 1. května „pálily čarodějnice“, což znamenalo zapálení velkých ohňů na nejbližším vrchu u vesnice. Mládež vesele proskakovala vysokými plameny s rozverným výskotem, staří se přihřívali v co nejtěsnější blízkosti ohně. Jen dobytek se již kolem ohně nevodil.

Dnes tento prastarý zvyk téměř zanikl. Svátek Samain je keltským Novým rokem a slavil se počátkem listopadu. Přesný den Samainu určovali druidové podle výsledků astronomického pozorování. Podle starobylé tradice v den Samainu přicházejí zemřelí mezi živé, aby se potěšili s příbuznými a přáteli, spící vojska vycházejí z posvátných vrchů a jako přízraky cvičí a připravují se k bojům.

V den Samainu žijící zapalovali svíce, u nichž se dle tradice duše zemřelých ohřívají. Je tedy zřejmé, že Samain je v podstatě totožný s naším svátkem Dušiček. Méně významným keltským svátkem byl Lugnasad a Imbolc. Lugnasad se slavil kolem 1. srpna a oslavoval počátek žní a sklizně úrody. Ve většině našich krajů upadl v zapomenutí. Oproti tomu Imbolc vymezoval předěl mezi zimou a předjařím a slavil se počátkem února, kdy již přicházívají první bouřky. Můžeme tedy Imbolc ztotožnit s našimi Hromnicemi.

Toponyma převzatá od Keltů

Vedle převzatých keltských tradic, povědomě blízkých povahových prvků, nás s keltskými předky spojují i početná keltská toponyma. Toponymum je jméno přírodního či umělého objektu v krajině pevně fixovaného, které následující populace přebírají od předcházejících. Připomenu několik nejznámějších toponym hor: Sudety — v překladu Pohoří kanců, zahrnující v užším pojetí Krkonoše, Lužické a Jizerské hory. V širším pojetí se do Sudet ještě zahrnují Jeseníky a Orlické hory.

Hercynský les — někdy také Arkynské hory, což je v užším pojetí Českomoravská vysočina, v širším pojetí tradovaném Římany je to horské pásmo táhnoucí se od oblouku Dunaje v Německu až k Dunaji v Rakousku (Český les, Šumava, Novohradské hory). Ztotožnění Hercynského lesa s dnešní Českomoravskou vysočinou je evokováno na základě spisů Klaudia Ptolemaia. Oškobrh — zkomolenina keltského názvu Askiborgh a z toho odvozeného názvu Aski-borghinské pohoří /Železné hory/.

Mnohem početnější jsou toponyma řek: Iser — Jizera, Elbis — Labe, Oagara či Oharagh — Ohře, Foldah — Vltava, Oltavah — Otava, Dujas — Dyje, Danuvia — Dunaj, Msa či Mesa — Mže.

Jméno města Loun pochází z keltského Luna /louky/, jméno Náměšť má původ v keltském nemethonu /prostor vyhrazený sakrálním účelům, svatyně/. Jméno moravské metropole podle všeho pochází z keltského jména Eborodunon, jméno Sušice z keltského Sutnakatun. Poměrně častá jména měst obsahující kmen Týn mají původ v keltském Dun či Tun, což znamená tržiště.

Podle tradice má keltský původ i mnoho dalších názvů hor a jiných přírodních objektů, jako například Říp, Šárka, Motol a  další.

Naopak keltské jméno Šumavy — Gabreta — upadlo v zapomnění. Je pravděpodobně málo známo, že mnohé naše tradičně úspěšné obory podnikání byly na naše území již kolem 8. století př. n. l. přineseny a rozvinuty Kelty. V takových oborech nejsme původní, ale čerpáme ze štědré pokladnice keltských předků.

Obvykle se tvrdí, že naše sklářství je dítětem benátských sklářských hutí. Ve skutečnosti je to jinak, protože znalost výroby a zpracování skla k nám přišla s Kelty. Z řady pramenů vyplývá, že existovala dvě keltská střediska výroby skla, kde byla výroba na velmi dobré technické úrovni již v 1. století př. n. l. Jedním ze středisek byly Čechy, druhým byly Benátky.

Naše proslavené jihočeské dudáky bude jistě zajímat, že vynález dud a hry na ně náleží opět Keltům a rozšířil se ve třech oblastech: Skotsko, Bretaň a jihozápadní Čechy. V Čechách se dudáctví nejen udrželo dodnes, ale přijalo výrazný a autentický místní kolorit.

S Kelty k nám přišla i těžba a výroba kovů. Keltové uměli s vysokým výnosem těžit zlato, ale i měděné, stříbrné a železné rudy, a z nich vyrábět rozličné slitiny. Z oceli vyráběli vynikající meče, přílby a pancíře již v 5. století př. n. l. a teprve od nich výrobu a zpracování železa převzali Germáni. Železné rudy těžili Keltové jednak v Železných horách, jednak v Krušných horách na Chomutovsku. Cínové rudy ze sejpů a náplavů získávali především v oblasti Bohosudova u Teplic a v západní části Slavkovského lesa. Místa těžby stříbrných rud nejsou spolehlivě známa, ale pravděpodobně to byly Březové hory u Příbrami a Kutná Hora.

Technologii výroby piva i způsoby jeho chmelení k nám opět přináší Keltové, potažmo s výrobou ječného sladu, pěstování chmele, ječmene a vinné révy. Některé teplomilnější odrůdy vinné révy však na jižní Moravu a jižní Slovensko přicházejí s římskými legiemi.

Pěstování vína a výroba vinného moku v Čechách však nikdy nedosáhla takového rozšíření jako výroba piva, před vínem byla dávána před nost spíše medovině.

Pověsti, báje a mýty — jejich společné kořeny

Podobný charakter jako toponyma mají i pověsti, báje a mýty, které mají obvykle zcela určitou topografii. Původní keltské verze byly v minulosti často násilně přizpůsobovány potřebám katolické církve, a tak keltský původ bývá zastřený. Zmíním se o třech známých pověstech, z nichž se do dnešních dnů v povědomí lidu udržela pouze pověst o blanickém vojsku a pověst o jeskyni Býčí skála v Moravském krasu. Třetí keltská pověst o duhovém zlatém trůnu bohů se vztahuje k Vyšehradu a dávno zmizela z lidského povědomí.

Velký Blaník je starodávné keltské božiště, kde druidové někdy kolem roku 500 př. n. l. vybudovali významný nemethon, chráněný dvojitými hradbami. Velký Blaník leží v blízkosti známé geologické poruchy Blanická brázda, svědčící o kdysi mohutné geologické činnosti v tomto kraji. Masiv Blaníku je protkán sítí puklin, z nichž některé sahají do značných hloubek a kdysi podle nich vyvěral mocný léčivý pramen, který byl druidy uctíván jako zdroj božské síly a zdraví.

Pověst vztahující se k Blaníku hovoří o tom, že jednoho dne se k nemethonu přiblížilo silné nepřátelské vojsko slídící po kořisti. Většina původní posádky určené k ochraně nemethonu bojovala kdesi daleko proti hlavním silám nepřítele a k obraně zůstala necelá stovka obránců, z nichž větší část měla nevyhojená zranění z dřívějších bojů. Druidům bylo jasné, že proti silnému nepříteli nelze nemethon ubránit, a proto bylo nutné získat čas na důkladné ukrytí posvátných předmětů i pokladu určeného bohům. Velekněz žádal vojáky, aby bojovali tak dlouho, dokud nezazní hlas válečného rohu.

Každému vojínovi podal kalíšek posvátné vody z pramene a nedohojené rány omyl. Nastojte, nemoci rychle ustupují, rány se zacelují a přestávají bolet. Se silou lvů se vojáci vrhají na mnohem početnějšího nepřítele. Boj je dlouhý a krutý, slunce zapadlo a mezi mrtvými bojuje malá skupinka posledních vojínů, nepřítel otřesený zběsilostí obránců ustupuje tak rychle, že se ústup podobá útěku. Z ran tryská krev a s ní uniká život, zbraň vypadává z ruky, mezi mrtvými již není živých, když z hloubi šera zazní dutý zvuk rohu volající vojáky zpět.

Nikdo se nezvedá, neboť mrtví se řídí jinými zákony. Úplněk měsíce osvětluje přízračným světlem bojiště plné mihotavých stínů, odlesků i zvuků a hlas rohu volá k návratu. Tiché ržání koní a cinkání zbraní a výstroje postupně doznívá v otevřené skalní bráně při úpatí nemethonu, která se za posledním stínem tiše zavírá.

Ranní šírání nachází pouze podupané bojiště poseté mrtvými těly nepřítele, avšak z obránců ani jediného. Vždy o půlnoci v den Samainu se skalní brána otevírá, vojsko vyjíždí a do kuropění cvičí na bývalém bojišti, načež se opět vrací do podzemí Blaníku a celý dlouhý lidský rok tráví v spánku. Až v čase ohrožení vojsko vyjede v plné zbroji, aby zahnalo dotírajícího nepřítele.

Procházejí věky, nemethon již dávno zanikl a z dvojitých hradeb mnoho nezůstalo, zanikl posvátný pramen, ale pověst o spícím vojsku v nitru Blaníku, předávaná z pokolení na pokolení, žije do dnešních dnů jako památka na dávné keltské předky. Doba vzniku této pověsti se váže ke konci „laténského období“, kdy keltští Bojové byli ohrožováni útoky germánských Markomanů.

Нација во храмот на боговите

Други делови од серијата